Gao Xingjian v rozhovoru s Guillaumem Bassetem

Rozhovor vznikl pro Festival spisovatelů Praha a v původním kontextu jej naleznete zde.

Guillaume Basset: Řekl jste, že Vám Váš román Hora duše pomohl v tom, že se Vám přestalo stýskat po své rodné zemi, Číně. Začal jste ho psát v Pekingu a dokončil jste jej v Paříži, sedm let později. Byl to Váš záměr nebo prostě jen výsledek okolností?

Gao Xingjian: Já jsem ten román začal psát v Číně, ale nemyslel jsem si, že bude někdy publikován. Nebylo to možné, protože jsem byl cenzurován a to i přesto, že jsem se cenzuroval i sám. Řekl jsem si, tahle autocenzura nikam nevede, musím si psát pro sebe a nemyslet na publikování. A tak jsem začal v klidu a s velkou vášní psát. Osud pak chtěl, že jsem přijel do Francie, tedy bylo to složitější. Byl jsem nejdříve Francouzi pozván, ale čínské úřady mi odmítly dát povolení k výjezdu, protože v té době byla Francie v hledáčku vlády kvůli přílišné starosti o lidská práva. Nakonec jsem jel do Německa a z Německa do Paříže. Dostal jsem tvůrčí stipendium podmíněné sepsáním textu pro divadlo a zároveň jsem pracoval na této knize. Pak došlo k událostem na náměstí Tiananmen. To jsem si řekl, musíš ten román skončit, nebo to bude ještě delší. Musel jsem se nějak vypořádat s realitou a pak, věděl jsem, že se do Číny už nikdy nevrátím. To mě přimělo k co možná nejrychlejšímu zakončení té knihy.

GB: Čtenáře překvapí nejen v této knize, ale obecně v celém Vašem díle, ono roztříštění podmětu, píšete celé kapitoly jako „já“, potom jako „ty“, „ona“ i „on“ jsou všudypřítomné a to, aniž bychom pocítili přechod mezi podměty, spíše jen variace… Celá 52. kapitola mimochodem jen vysvětluje ty tři postavy. Proč?

GXJ: Zato může vědomí, lidské vědomí je v zásadě odrazem a proto musí mít základ v osobě, podmětu, a co já vím, ve všech jazycích jsou jen tři osoby. To poukazuje na způsob, jakým se v základě staví lidské vědomí. K tomu je třeba minimálně tří osob. Tam se vědomí začíná a také pozorování okolí i sebe sama. Když je v těchto případech vědomí vloženo do jazyka, tak i jeho uplatnění je nutně založeno ve třech osobách. Byl to jeden z mých objevů, který velice ovlivnil i moje psaní, nejen v románu, ale i na divadle. Nejdůležitější není postava, ale spíš podmět, který se dívá, poslouchá, pozoruje svět, přemýšlí a myslí. Je to zajímavější než definovat jednu postavu, velice omezeně. V klasickém románu vystavíte jednotlivé druhy postav, je to jistě velice zajímavé a složité, ale jedná se o jiný postup. Ani to moje „já“ není „já“ definitivní, je to spíš jeden z pohledů. Čtenář může tedy velice prostě vstoupit, identifikovat se, pohybovat se uvnitř. Je to jakési uvedení čtenáře nebo diváka do určité scény.

Jakmile vstoupí dovnitř, může následovat postavu příběhu, ale ve skutečnosti, aby ho mohl následovat, si musí vytvořit prostor pro svoji vlastní představivost. A tak se vše obohacuje ještě o jeho vlastní zkušenost. Jedná se tedy spíš o způsob, jakým se čtenář uvede na stopu pouti. Už to pak není popis, pouze vyprávění. Je tu někdo, kdo mluví a pozoruje. Balzac je schopný na několika stránkách popisovat atmosféru uvnitř salónu, Hugo zas vkládá dlouhé vědecké stati, je to jejich způsob psaní, ale já spíš vyvolávám nějakou situaci, nechám do ní čtenáře proniknout, aby sám zakusil, pocítil. Pro mě je v románu nejdůležitější vyprávění. Postava důležitá není, ale mnohem spíš situace, která voní záhadou, do které člověk pomalu vchází.

Co se týče představení, i ta jsou založena na tomto poznání lidského vědomí. Není to žádný koncept, ale prvotní poznatek, na kterém se všechny kultury, jakékoliv poznání zakládá. Je to tak všeobecně platné, že se vyhneme všem nástrahám té či oné kultury. V představení je to stejné, je několik postav, zápletky, vztahy mezi nimi. Ale já nepředstavuji nějaký příběh, ale vytvářím nějakou situaci. Navíc je pro mé postavy velice snadné najít herce, každý může hrát, nejsou žádná kritéria. Většinou je nutné hledat herce, který se hodí na daný typ postavy. U mě ne. Je jedno jaký herec hraje, já postavu nestavím, vytvářím jen situaci, do které se může vcítit každý. Je jen třeba, aby si každý v té chvíli řekl, že v té situaci by zareagoval tak a tak, že jinak to prostě nejde. Myslím, že je to mnohem expresívnější než vnucovat postavu, příběh, protože, když se náhodou s příběhem neztotožníte, tak odmítnete vše jako celek. Je třeba něčeho, čím se divák zapojí do situace. A proto není příběh důležitý, jen logika, s kterou se příběh v dané situaci odvíjí, z tohoto důvodu je pro vytvoření příběhu vždy třeba najít věci zásadní. A použít pouhé „já“ v takovém případě by znamenalo jen člověka zavřít dovnitř.

GB: Z tohoto důvodu také jak v Náměsíčném, Hoře duše nebo ve Stínu siluety se stále vracíte k příběhům lidí na cestě, v pohybu, abyste mohl vytvořit tyto situace. Nespočívá v té touze po ničení překážek také motivace k Vaší malbě? Je to pro Vás tentýž počin?

GXJ: Ne, to je něco jiného. Když maluji, nečtu, odhazuji jazyk, protože žádná myšlenka, představa nebo koncept není viditelná. Nic, co je řeč, není vizuální. Řeknete „slovo“, ale je to ve skutečnosti pojem, neřeknete „šálek“, aniž by se vám nedostalo hned odpovědi: jaký šálek? Slovo samé je již abstrakcí a proto je nutné ho hned definovat. Slova – abstrakce, nevydávají žádnou tvář. Během malování spíše poslouchám hudbu, vytváří atmosféru a emoce. Já hledám vizi. Musím v sobě vyvolat nějakou bytost, vizi, která není znázornění něčeho reálného, jak se často představám říká.

Další pojem malířského umění, především toho moderního je „prezentace“, představení, předmět se představí a publikum představení sleduje. Tradičně tedy existují dvě školy nebo aspekty umění: znázornění a představení. V mém případě se nejedná ani o jedno, jde spíš o evokaci. Je třeba vyvolat nějakou věc a taková vize není znázorňující, ale také není abstrakcí. Není to ani viděno, ani neviděno, je to hádáno. Jako ve vyprávění a pravděpodobně tady se oba postupy protínají. Tomu, kdo se dívá, je třeba dát možnosti, prostor, nikoliv jen malíři. Tak se každý může obohatit o své vlastní vizuální zážitky.

GB: Divák si přivlastňuje Váš obraz v evokaci stejně jako čtenář Vaši knihu vstupem do situace.

GXJ: Přesně tak. Obraz přitáhne pohled. Můžete se na něj dívat dlouho a nechat žít svoji představivost, stejně tak můžete stále číst stejnou knihu.

GB: Vždy jste maloval a psal zároveň, nebo se to střídalo?

GXJ: Není možné tvořit takto dvě věci zároveň, já si musím vždy naplánovat, co budu ten rok dělat. K psaní potřebuji slyšet hlas, nejen slova. Musím slyšet hlas, který mluví. Jazyk je důležitý, ale více než psaní je důležitější ten hlas. Vnitřní hlas, který se ozývá. S tím je spojen zvuk, tón, rytmus a hudebnost jazyka. Není to text, ale hlas. První náčrty mých textů se odehrávají u magnetofonu, přepisuji je až pak.

GB: Ten Váš hlas mluví francouzsky nebo čínsky?

GXJ: To záleží na jazyce, v kterém píšu.

GB: Takže si nejdříve zvolíte jazyk a pak se vydáváte za hlasem.

GXJ: Přesně tak. Když píšu francouzsky, poslouchám pořád rozhlas. Nevypínám ho ani, mám tam třeba stanici France-Culture, a tak si neustále v tom jazyce plavu. V tom je tajemství, plavat si v jazyce, nořit se do jazyka.

GB: Píšete teď něco?

GXJ: Ne. Vyjdou teď dvě sbírky divadelních her, ale to jsou reedice, mezi nimi bude hlavně antologie osmi her. V této chvíli připravuji velkou výstavu v Barceloně a knížku o umění spolu s jedním španělským malířem. Výstava bude doprovázena krátkým snímkem, který si zrežíruji.

V Paříži 28. srpna 2008

Z francouzštiny přeložil Denis Molčanov