Gao Xingjian: 3. kapitola z románu Bible osamělého člověka

Gao Xingjian: 3. kapitola z románu Bible osamělého člověka (1998). Překlad Denis Molčanov.

Potřeboval hnízdo, místo, kde by se uchytil a unikl před ostatními, domov, kde by měl svoje soukromí a nebyl přitom sledován. Potřeboval zvukotěsnou místnost, ve které se zavřou dveře a člověk může mluvit, aniž by ho někdo vedle slyšel, může si říkat, co chce, prostě svět, ve kterém lze nechat volný průchod myšlenkám i slovům. Nemohl se dál točit v tom svém zámotku jako nějaká slov zbavená larva, on musel žít, cítit a taky sténat a křičet, když se miloval s ženou a sahal na pokraj slasti. Musel se rvát za svůj životní prostor, nemohl dál snášet tíhu těch dlouhých let, i touha, která se v něm znovu probouzela, ta si také potřebovala někde ulevit.

Jenže do toho malého pokoje, ve kterém tehdy žil, se sotva vešla postel pro jednoho, psací stůl a police na knížky, když se v zimě namontovala kamínka a plechová roura do komínu, nemohli se v té místnosti dva ani pohnout. Za jednoduchou zástěnou, která ho dělila od sousedů, bylo slyšet úplně všechno, od nočních radovánek toho dělnického páru po čůrání jejich malého dítěte. Na dvoře žily ještě dvě rodiny, tam byl také umístěn společný vodovodní kohout i odpadní jímka. Vždycky, když to děvče přišlo za ním do toho kumbálku, byli ze všech stran pod dohledem, nechával dokonce i dveře pootevřené, i když si třeba jen povídali nebo pili čaj. Jeho žena, oženil se s ní před deseti lety, ale nikdy spolu nežili, na něj prostřednictvím stranického výboru Obce spisovatelů nechala poslat revizi, došlo to až na pouliční výbor, strana se vůbec pletla do všeho, do jeho myšlení, psaní i jeho soukromého života.

Když za ním to děvče přišlo poprvé, mělo na sobě příliš široké vojenské kalhoty, na límcích rudé výložky, i tváře se jí rděly, když popisovala, jak ji četba jeho románu dojala. On byl vůči dívkám v uniformě většinou zaujatý, když ale spatřil její holčičí tvářičku, zeptal se jí hned, kolik jí je. Ona že je na vojenské lékařské škole, teď právě na praxi ve vojenské nemocnici, letos jí bude sedmnáct. A on si řekl, že to je přesně věk, kdy holky propadají lásce.

Když konečně zavřel dveře a políbil se s ní, soudní rozhodnutí o rozvodu se svou ženou stále ještě neměl. Se zatajeným dechem ji hladil a zároveň poslouchal, jak sousedi na dvoře stáčejí vodu, perou prádlo, zeleninu, vylévají vodu do kanálu, slyšel každý z kroků venku za svou zdí.

Bylo mu čím dál jasnější, že vlastní domov potřebuje ne tak proto, aby si mohl užívat s nějakou ženskou, to, co potřeboval, byla hlavně střecha, kterou nefouká ani neteče, čtyři uzavřené, zvukotěsné zdi. Znovu se ženit samozřejmě nechtěl, manželství udržované víc jak deset let jen vůlí zákona bohatě stačilo, potřeboval se jen trochu ztišit. Vůči ženám se měl na pozoru, zvláště vůči těm mladým, krásným dívkám s jasnou budoucností, do kterých se lze tak beznadějně zamilovat. Už několikrát ho zradily a udaly. Když byl ještě na vysoké škole, zamiloval se do jedné kolegyně ze skupiny, měla krásný podlouhlý obličej a stejně sladký hlas. Tato líbezná dívenka měla však také smysl pro svůj osobní růst a tajemníkovi tamní stranické buňky připravila ideologickou zprávu, ve které ho obeznámila s jeho uštěpačnými poznámkami na účet „Písně mládí“, revolučního románu, který tehdy komunistický svaz mládeže mezi studenty propagoval jako povinnou četbu. Ona studentka mu samozřejmě nechtěla nijak ublížit, chovala k němu dokonce i jistou náklonnost, ale čím citlivější tehdy takové děvče bylo, tím menší mělo zábrany vylít si své srdce straně stejným způsobem, jakým se věřící musí vyznat knězi ze svých nejtajnějších pohnutek. Celá stranická buňka pak měla jeho smýšlení za podezřelé, to ještě nebylo nijak hrozné, do svazu sice vstoupit nemohl, ale vysokoškolský diplom dostal. Vážné to začalo být až s jeho ženou, obžalobě stačil jediný důkaz, třeba i cár papíru, který by si někde v koutě napsal, to tehdy stačilo, aby byl odsouzen za kontrarevoluci. Ach, ta revoluční léta a holky revolucionářky, šílené, až z toho šla hrůza.

On té dívce v uniformě věřit prostě nemůže. Přišla ho poprosit o pár rad ohledně literatury, on na to, že nic nevyučuje a že by měla spíš chodit na večerní přednášky na univerzitě. Byla jich v té době celá řada, za zápis moc peněz nechtěli a po dvou letech studia mohl člověk získat i diplom. Zeptala se ho na knihy, které by měla číst. Odpověděl, že by se asi měla vyhnout skriptům, ale že většina knihoven už je zas otevřená a že si může opět vypůjčit i dříve zakázané knihy. Řekla mu ještě, že by se taky ráda naučila psát, to jí však raději nedoporučoval, to by jí mohlo zpackat budoucnost, on sám má pořád nějaké problémy. Takové prosté a nevinné děvče, které nosí uniformu a studuje navíc medicínu, má budoucnost jistou. Ona mu však povídá, že není zdaleka tak hloupá a nevinná, že není taková, jak si myslí, že toho chce poznat mnohem víc, proniknout hlouběji do života a že to se nijak nepříčí ani uniformě, ani studiu medicíny.

Ne že by o ni neměl zájem, ale mnohem raději spal s těmi životem protřelými, které si hrábly i bahnem společnosti, s takovými se mohl skutečně uvolnit a nemusel je zbytečně poučovat o tom, co je život, ostatně, co to je život? Kdo ví, nebesa?
Dívce, která si k němu přišla pro radu, nedokáže říct ani to, co je život, natož literatura, stejně jako nedokázal vysvětlit tajemníkovi Obce spisovatelů, svému nadřízenému, že to, co on nazývá literaturou, nikdo řídit nebo dokonce povolovat nemusí, to je taky důvod, proč leze z jednoho maléru do druhého.

Uniforma té líbezně svěží dívenky ho nijak nedojímala ani v něm nevzbuzovala žádné fantazie. Vlastně ho ani nenapadlo, že by se jí mohl dotknout nebo s ní snad skončit v posteli. Když mu přišla vrátit knížky, které si vzala v jeho knihovně, řekla, že už to má všechno přečtené, tvář měla ještě ruměnou, když vcházela dovnitř, byla ještě malinko zadýchaná. On ji jako obvykle nalil šálek čerstvého čaje a stejně jako by přijímal redaktora jakéhokoliv časopisu, posadil ji na židli u stolu hned za dveřmi, on sám si sedl na druhou židli s opěradlem, co stála za stolem. V malé místnosti bylo ještě jedno úplně obyčejné křeslo, už začala zima, uhlová kamínka byla již namontovaná a křeslo tím pádem přesunuto ke zdi, těsně k hlavě postele. Kdyby ji teď posadil do křesla, plechová roura komínu by jí trčela před obličejem a to by hovoru asi moc neprospívalo. Oba tedy seděli u stolu, ona po těch knížkách, co přišla vrátit, dříve zakázaných kvůli jejich reakcionářskému a erotickému obsahu, ještě přejížděla rukou, snad na znamení, že právě ochutnala zakázaného ovoce nebo že si začala uvědomovat, v čem to zakázané ovoce spočívá, proto také byla tak rozrušená.

Jeho zrak dlouze spočinul na jejích rukách s tak jemnou, hebkou kůží, stále ještě se dotýkaly knih, jen pár centimetrů před jeho očima. Ona si zas všimla, jak pozoruje její ruce, a schovala je pod stůl, v tváři jí zrudlo ještě silněji. Začal se jí vyptávat na to, co si myslí o hlavních hrdinech a především hrdinkách, ženy v těch knihách svým chováním vůbec neodpovídají tehdejší morálce, natož učení strany. Tak nějak vypadá onen takzvaný život, řekl, život nezná míru. Kdyby ho ta holka chtěla někdy udat nebo kdyby snad od stranické organizace v jednotce, kde sloužila, dostala rozkaz, aby vysvětlila svůj vztah k němu, nemohli by v jeho řečech najít nic tak špatného, byly to právě zkušenosti z minulosti, které ho takhle občas přinutily k obezřetnosti. Ach, vždyť to je taky život!
Ona prohlásila, že i Předseda Mao měl mnoho žen, a jen po těch slovech se jí konečně odvážil políbit. Oči měla zavřené, nechala ho, aby hladil její citlivé, elektřinou probíjející tělo v té příliš volné vojenské uniformě. Ještě se ho tehdy zeptala, jestli si může půjčit další takové knihy. Říkala, že chce vědět úplně všechno, že na tom není nic strašného. On v tu chvíli řekl, že strašná je spíš společnost, ve které se z knih stává zakázané ovoce. Kolik lidí jen kvůli tomu přišlo o život během té takzvaně Kulturní revoluce, kterou nyní všichni najednou prohlašovali za ukončenou. Řekla, že to ona všechno věděla, i ona přece viděla lidi ubité k smrti, černou hustou krev u nosu a roje bzučících much na těch mrtvolách, prý nějakých kontrarevolucionářů, ke kterým se nikdo nehlásil, byla tehdy ještě malé dítě. Ale teď už ji za dítě mít nesmí, už je dospělá.

Zeptal se jí, co to znamená být dospělá? Ona na to, aby nezapomněl, že ona přece jen studuje medicínu, s těmi slovy se pobaveně ušklíbla. Vzal ji tehdy za ruku a políbil na rty, ty se začaly pomalu uvolňovat. Chodila k němu pak poměrně často, buď knížky vrátit, nebo si půjčit další, bylo to vždycky v neděli, zůstávala čím dál déle, někdy přišla v poledne a zůstala až do setmění, musela jen stihnout poslední autobus v osm večer, aby se stihla vrátit do kasáren na dalekém předměstí. Teprve když se setmělo a na dvoře se postupně utišily zvuky stáčené vody a propírané zeleniny, když i všichni sousedé zavřeli dveře, zavřel on ty svoje a mohl k ní být důvěrnější. Uniformu si však nikdy nesvlékla, oči upírala na stolní hodiny, a když se přiblížila hodina posledního autobusu, rychle se začala zapínat.

Ta potřeba místnosti, ve které by mohl chránit svůj soukromý život, byla u něj čím dál silnější, takže když už se konečně dostal k soudnímu potvrzení o rozvodu, začal v souladu s tradičním pojetím života, který vládl v hlavách úředníků, prohlašovat, že se chce oženit, ale že druhá strana si ke svatbě klade podmínku, to že pán musí nejdříve disponovat opravdovým bydlením. On už měl ve svůj prospěch odpracováno dvacet let, do toho se teď dokonce počítají i léta převýchovy na venkově během Kulturní revoluce, takže podle předpisů bytové politiky měl už byt dostat dávno. Trvalo mu to však ještě víc jak dva roky, kolikrát si na bytovém úřadě na celé kolo zanadával, než konečně dostal ten svůj malý byt, naštěstí ještě předtím, než na něj na Obec spisovatelů přišlo kritické hlášení z vedení strany. Všechny svoje úspory, dokonce i zálohu ze svých tantiém na další knihu, a bylo mu vlastně jedno, jestli bude moci vyjít, bez váhání použil na zvelebování svého útočiště.

Když se to děvče objevilo v jeho novém bytě, skoro ani nestačil zastrčit západku na dveřích, tak byli vzrušením oba bez sebe. Tehdy ještě nebylo úplně vymalováno, všude na podlaze skvrny od vápna, ani postel tam nebyla, takže i to její útlé dívčí tělo, do té doby schované pod příliš velkou uniformou, odkrýval na igelitové plachtě pocákané barvou. Ona ho jen žádala, aby za žádnou cenu nepronikl dovnitř, že mají ve vojenské nemocnici takové nařízení, jednou za rok musí podstoupit celkovou prohlídku, u svobodných zdravotních sester ještě ověřují nedotčenost panenské blány. Před vstupem do armády se musely podrobit přísné politické prověrce a tělesným kontrolám, kromě běžné služby v nemocnici totiž občas musí plnit i vojenské povinnosti, doprovázet své velitele na různé mise a pečovat o zdraví svých nadřízených. Povolení ke sňatku dostane až v šestadvaceti, nastávající musí být ještě schválen velitelem jednotky, předtím jim není dovoleno ani odejít z armády, prý aby nevyzradily nějaké státní tajemství.

Udělal s ní úplně všechno, tedy kromě průniku, jinými slovy dodržel jak svůj slib, tak s ní kromě průniku učinil úplně všechno, co se dalo. Nedlouho poté bylo to děvče stejně vysláno jako doprovod velitele jednotky, odjeli na inspekci někam k čínsko-vietnamské hranici, od té chvíle od ní neměl žádné zprávy.

Asi rok potom, opět v zimě, se u něj znenadání objevila znovu. Noc už pokročila, zrovna se vrátil od kamaráda, u kterého popíjel, když uslyšel, jak někdo tiše ťuká na dveře. Slzy jí stékaly po tváři, říkala, že čekala venku dobrých šest hodin, že je zmrzlá na kost, na chodbě že se čekat neodvážila ze strachu, aby se jí lidi nevyptávali, tak se schovávala aspoň v tom stavebním přístřešku venku, dokud u něj konečně neuviděla světlo. Zavřel rychle dveře, zatáhl závěs, její dívčí, drobné tělo bylo stále zabalené do příliš velké uniformy, ona sotva popadala dech, ale povídá mu: „Bráško, udělej mi to!“

Udělal jí to rovnou na koberci, kutáleli se, obraceli, ne, v řekách to dmulo, moře se převracela, nahotou připomínali dvě ryby, vlastně spíš dvě divoká zvířata útočící zuby nehty. Ona stále povzlykávala, tak jí řekl, ať si zapláče pořádně, že z venku to nikdo neuslyší. Rozplakala se tedy hlasitěji, její pláč se změnil v řev. Povídá, že se stal vlkem. Ona že ne, ty jsi můj dobrý bratr. On řekl, že vlkem se stát chce, divokou šelmou, krutou a krvelačnou. Ona na to, že svého brášku chápe, že je jen jeho, teď už se nebojí ničeho, že dneškem počínaje náleží jen svému bratrovi, lituje jen toho, že se mu nedala dříve… To neříkej, povídá on…

Potom mu řekla, že by chtěla, aby ji rodiče dostali za každou cenu z armády. On tehdy zrovna dostal pozvání do zahraničí, nepodařilo se ho ještě uskutečnit. Řekla mu, že na něj může počkat, že teď je jeho ženuškou. Když pak konečně dostal pas a vízum, byla to opět ona, kdo na něj tlačil, aby jel, než se to zas změní. Netušil, že to bude jejich sbohem, nebo si to spíš nechtěl připustit, aby ho to v srdci nezasáhlo moc hluboko.

Nechtěl, aby ho doprovázela na letiště, stejně by nedostala volno, říkala ona. Ostatně i kdyby z kasáren vyjela prvním spojem do města, musela by cestou na letiště ještě dvakrát přesedat, takže by to před odletem pravděpodobně ani nestihla.
Dříve ho nenapadlo, že by mohl tu zemi opustit doopravdy, teprve když letadlo zaburácelo na odletové dráze pekingského letiště, roztřáslo se a v jediném okamžiku se zvedlo do prázdna, až tehdy si náhle uvědomil, že to tak možná bude, uvědomoval si v tu chvíli, co to „možná to tak bude“ znamená, že by se už nevrátil na tu zem pod okénkem, na které se narodil, vyrostl, dostal vzdělání, dospěl a trpěl, na ten pás žluté země, vlast, jak ji nazývali ti, koho ani nenapadlo, že ji někdy opustí. A co on a jeho vlast, měl nějakou? Tahle šedožlutá půda ubíhající pod křídly letadla a zamrzlé řeky, to má být jeho vlast? Tyhle otázky se v něm objevily až později a odpověď na ně se vyjasnila teprve časem.

Tehdy si myslel, že si jen trochu oddechne, vyjede prostě ze země, z pod stínu, který na něm ležel, a naloká se zas bezstarostně vzduchu. Skoro rok mu trvalo, než si sáhl na svůj cestovní pas, prošel kvůli tomu všemi možnými úřady. Byl přece občanem té země, ne žádný zločinec, nebyl žádný důvod, který by mu mohl zakázat, aby z ní vycestoval. Jenže odůvodnění záleželo na jednotlivých lidech, ten, kdo potřeboval, si nějaký důvod vždycky našel.

Při celní kontrole se ho ptali, co má ve svém zavazadle? Řekl, že žádné zakázané předměty, jen věci každodenní potřeby. Vyzvali ho, aby ho otevřel. Otevřel tedy zámek.

„Co je tady uvnitř?“

„Kámen na roztírání tuše. Nedávno koupený.“ Tím chtěl říct, že se nejedná o starožitnost spadající mezi zakázané předměty, kdyby ho ale chtěli zadržet, tak si mohli vymyslet cokoli, přece jen ho to trochu rozhodilo. Hlavou mu zakmitala myšlenka: tohle není moje země.

Zároveň však jako by zaslechl výkřik: „Bráááááááškóóóóóóó!“ Začal znovu nabírat dech, snažil se uklidnit.

Konečně ho nechali projít, zavřel si kufr, položil ho na běžící pás, zatáhl také zip na svém příručním ruksaku a zamířil k odletové bráně. Jenže opět zaslechl to volání, jako by někdo křičel jeho jméno. Pokračoval dál, dělal, jako by nic, ale nakonec se přece jen obrátil. Člověk, který prohledával jeho zavazadlo, jen zíral na pár cizinců v průchodu mezi dřevěnými zástěnami, nechával je všechny projít.

V tu chvíli opět slyšel ten velice dlouhý pokřik, ženský hlas volající jeho jméno, přicházel z velké dálky, poletoval nad hlučícími hlasy lidí v čekárně. Začal pohledem hledat místo, odkud ten hlas vycházel, pronikal zrakem dál za dřevěné pažení celnice, až v prvním patře konečně našel siluetu ve vojenském plášti s vojenskou čapkou na hlavě, opřenou o hrazení z bílého mramoru, obličej však rozpoznat nedokázal.

Tu noc, když se loučili, se k němu těsně přitiskla a zašeptala mu do ucha: „Bráško, už se nevracej, nevracej…“ Že by něco tušila? Nebo jen myslela za něj? Že by byla prozíravější než on? Nebo dokázala uhodnout jeho nejtajnější myšlenky? On tehdy ještě nic neřekl, k takovému rozhodnutí neměl pořád dost odvahy. To ona ho popíchla, popíchla v něm tuhle myšlenku, které se ještě nedokázal postavit čelem, pořád ještě neuměl přetrhnout tohle pouto z citů a vášní, opustit ji.

On se v naději, že silueta v zelené uniformě opřená o zábradlí prostě není ona, otočil a zamířil k odletovému východu, na panelu s nápisem letu už blikalo červené světlo. Tam znovu zaslechl jasný, pronikavý výkřik plný beznaděje, ono dlouze se táhnoucí „Bráááááááškóóóóóóó!“, byla to určitě ona. On se už ale neobrátil a vešel do nástupních dveří.